Urbanistický vývoj města Dobrušky v nejstarších dobách je jednou velikou neznámou. Z nejstarší listiny (1320) víme, že již v této době byla Dobruška městem, obklopeným městskou zdí, tedy jakýmisi hradbami. Patřila do početné skupiny malých poddanských měst, které v podmínkách našeho kraje tvořily přirozená hospodářská centra, jakési zázemí pro rozvoj probíhající kolonizace Orlických hor i jejich těsného podhůří. Z této důležitosti pro celé okolí vyplývaly i mnohé výsady, které byly městu feudální vrchností udělovány. Je o nich řeč nejen ve zmíněné listině z roku 1320, vydané Mutinou z Dobrušky, ale i v dalších dokumentech ze 14. století, jimiž byl městu udělen celý komplex tzv. práv hradeckých neboli magdeburských (1364). Co tomuto stavu předcházelo, jaká byla původní podoba tržní osady Leštno, z níž se Dobruška vyvinula, nevíme. Jakékoli dohady jsou a nadále zůstanou jen planými spekulacemi, protože nemají oporu ani v písemných dokumentech, ani v případných archeologických nálezech.

    Původní město bylo zřejmě dřevěné (možná s určitou výjimkou děkanského kostela Panny Marie a svatého Václava), a to možná až do poloviny 16. století. Roku 1565 postihl Dobrušku první veliký požár v historii města, o němž se nám dochovala písemná zpráva. Hospodářská prosperita tohoto období však dovolila pravděpodobně dosti rychlé opětné vybudování domů včetně novostavby radnice.

    Dobruška 16. století zahrnovala v podstatě jen dnešní náměstí F. L. Věka a Šubertovo a Kostelní ulici. Ostatní ulice (či předměstí) začaly přibývat až v dobách následujících. Postupně tak vyrostly domy v dnešní ulici Opočenské, Pulické, Křovické, Domašínské, Svatodušní a dalších. Mluvíme-li tedy o historickém jádru města, máme na mysli především onen střed, představovaný právě nejstarší zástavbou na náměstí F. L. Věka, Šubertově a v Kostelní ulici.

    První výraznou změnu do charakteru zástavby městského jádra přinesl již požár v roce 1806. Změnil se vzhled domů, dřevěná první poschodí byly vystavěna z kamene. Daleko podstatnější byl zásah do vnějšího vzhledu domů po druhém požáru v 19. století (1866). Při postupné přestavbě již nebyla respektována původní tvář renesančně barokních staveb, které se šmahem účelově přebudovávaly tak, aby vyhovovaly potřebám rodící se průmyslové společnosti. Ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století postupně a nenávratně mizí téměř všechna podloubí, jež dosud obklopovala náměstí F. L. Věka a pokračovala Kostelní ulicí až k bývalé Horské bráně. Zůstala zachována jen u domů čp. 14 a 40.

    Další ranou historickému vzhledu města byly stavební úpravy v minulém století. Nejprve se nad ostatní zástavbu zvedla dvě poschodí Rýdlova hotelu (čp. 17), ozdobené secesní fasádou, poté byly v tehdy moderním stylu vystavěny budovy záložny a spořitelny. Poslední zkázu historickému stavebnímu jádru přinesla likvidace přilehlé nízkopodlažní zástavby, které tvořila přirozený přechod mezi ní a zástavbou moderní, a její nahrazení velkými bytovými domy. Úplně posledním (doufejme) výstřelkem bylo postavení objektu finančního úřadu na Šubertově náměstí.

    Z historické zástavby dobrušského městského jádra se tak zachovalo naprosté minimum. Zajímavostí dobrušských staveb je, že se v řadě případů zachovaly vnitřní stavební dispozice, sahající například u sklepů až do 16. století. Je dobře, že tento základní fond není dále ničen. Naopak, zejména v posledním desetiletí dochází k postupné rehabilitaci fasád, snažící se vrátit jim jejich renesančně barokní charakter. Město tak znovu dostává svou jedinečnou tvář, která je odlišuje od jednotvárné šedi staveb, vyrostlých v minulých sto letech.

    Nejvýznamnější budova našeho města pochází ze druhé poloviny 16. století. Byla postavena po velkém požáru v roce 1565. Její dějiny jsou úzce spjaty s dějinami města a těžko bychom hledali událost, která se neodehrála v ní, nebo v její blízkosti. V roce 1628 táhly kolem radnice selské povstalecké houfy, směřující k opočenskému a později novoměstskému zámku. Po porážce povstání proběhly v prostorách radnice také výslechy a soudy zajatých sedláků. V dobrušské radnici totiž sídlil hrdelní soud, a to až do roku 1765. kdy byla tehdejší soudní organizace zrušena. Jedna památka na hrdelní soudnictví v Dobrušce se zachovala přímo na radnici. Je jí zvonek, zavěšený nad vnějším schodištěm, který doprovázel odsouzence na jejich poslední cestě. Nese na sobě německý nápis "Jsi-li soudcem, suď spravedlivě. Bůh je tvůj soudce, ty jsi jeho sluha".
    Radnice také přežila dva největší požáry v dějinách města. Oba se odehrály v 19. století, a to v letech 1806 a 1866. Ač značně poničena, byla vždy jako jedna z prvních budov ve městě obnovena. Přitom se (podle momentálně panující módy) měnil tvar její střechy. Dnešní podobu získal po posledním uvedeném požáru, ve druhé polovině 19. století. Až do století minulého byla radnice sídlem městské samosprávy.
    Radnice sloužila především jako sídlo městské samosprávy. Ve středověku zde zasedal již zmíněný hrdelní soud. V radničním sklípku byl sklad soli, vína a kořalky. Přízemní prostory plnily za první republiky funkci městské šatlavy a později zde byl umístěn městský archiv. Na opačném konci radniční věže se u ochozu choulila skromná komůrka hlásného.
    Po poslední rekonstrukci byla v prostorách radnice upravena reprezentativní obřadní síň, sloužící svatbám, vítání nových občánků města i přijímání vzácných hostů. V těchto prostorách našla svůj útulek také románská křtitelnice, nejstarší hmotná památka města, a prvotiny světového malíře Františka Kupky. Ve věži radnice jsou instalovány expozice muzea, věnované dějinám města a hrdelnímu právu a vystoupíte-li až na radniční ochoz, budete odměněni výhledem na krásu panoramatu Orlických hor.

    Děkanský kostel je jedním ze svědků nejstarší minulosti Dobrušky. Jeho paměť sahá až do dob, kdy naše město vznikalo. Pravděpodobně již tehdy byl spolu s prvními domy postaven kostel, zasvěcený zřejmě již od počátku Panně Marii a svatému Václavu.
    Jak vypadal původní kostel, dnes nevíme. Je možné, že ten úplně první byl pouze dřevěný. Ale ještě ve středověku jej nahradila stavba kamenná. Důkazem vysokých stavebních kvalit dobrušského děkanského kostela je nedávno nalezený kamenný svorník, zdobený soukenickým znakem.
    V letech 1709 až 1724 je děkanský chrám svatého Václava přestavěn do barokní podoby. Autorem tohoto architektonického díla je stavitel, jehož jméno prozrazuje italský původ - Mikuláš Rossi.
    Monumentální stavba, navozující svým interiérem pocit Boží velikosti a slávy, vyrostla pravděpodobně na základech předchozí kostelní budovy. Stará kostelní krypta dosud ukrývá pozůstatky nejstarších donátorů - pánů z Dobrušky a prvních Trčků z Lípy. Druhá pohřební krypta sloužila jako místo poslední místo odpočinku duchovních. Dnešní podoba průčelí byla zřejmě v 18. století bohatší o řadu ozdobných barokních stavebních prvků.
    Na místě dřevěné vyrostla nová kamenná zvonice. Původní podkladové kameny jsou zabudovány v jejích nárožích. Zvony, které v ní vyzváněly, padly za oběť dvěma světovým válkám. Do požáru v roce 1806 byla zvonice kryta cibulovitou pozlacenou bání. Protože stejně vyhlížela i radnice, obě věže ve slunci do daleka zářily.
    Pohromou pro dobrušský kostel svatého Václava byl již zmíněný velký požár města dne 9. května 1806, který vedle celého historického jádra zničil i tuto stavbu. Obnova trvala pro nedostatek finančních prostředků poměrně dlouhou dobu. Navíc nebyla stavbě vrácena její barokní krása v dřívější plné míře. V rekonstruované stavbě našly své hojné uplatnění stavební prvky tehdy módního klasicistního slohu.
    Děkanský chrám svatého Václava není jen tichým svědkem minulosti. Tak jako v celých svých dějinách je i dnes především místem setkávání lidí s živým Bohem.
    Od roku 1969, s nucenou přestávkou v období tzv. normalizace, se zde uskutečňují i časté ekumenické bohoslužby, na nichž se podílí i pět dalších křesťanských církví, které v Dobrušce působí. Pod jeho klenbou se konají i četné kulturní akce, především koncerty vážné hudby. Vystupoval zde i soubor světové proslulosti Schola gregoriana Pragensis, vedený Davidem Ebenem. Každoročně se zde konají koncerty Orlicko-kladského varhanního festivalu. Kostel svatého Václava je tak nejen architektonickou dominantou města, ale také významným střediskem duchovního života Dobrušky i širokého okolí.

    Na výšině nad městem směrem k Orlickým horám postavili naši předkové kostel, zasvěcený svatému Duchu. Již samotné toto zasvěcení napovídá, že počátky kostela musíme hledat hluboko ve středověku, snad až v dobách, kdy byl náš kraj postupně osídlován a vznikaly zde první středověké osady. Vznik kostela svatého Ducha tedy zřejmě souvisí se samotnými počátky křesťanství v našem regionu.
    Samotné datum založení kostela svatého Ducha neznáme ovšem ani přibližně. Původní stavba byla pravděpodobně dřevěná a nepochybně mnohem menší než je dnešní. Nevíme, zda nám psaná historie zaznamenala všechny přestavby a stavební úpravy. Jak vypadal původní kostel, nevíme. Ještě před lety se historikové domnívali, že základy dnešní stavby jsou gotické, ale při posledních opravách, kdy byla obnovována celá omítka, se existence gotického zdiva kostela nepotvrdila. Spíše je pravděpodobné, že první kostelní stavba byla dřevěná.
    V průběhu 16. století, kdy bylo dobrušské měšťanstvo na vrcholu svého hospodářského rozkvětu, došlo k velmi rozsáhlé přestavbě celého města. Zřejmým impulsem byl rozsáhlý požár, který v roce 1565 zničil podstatnou část městské zástavby. Kostel, který stál mimo město, požárem postižen zřejmě nebyl. Můžeme se však důvodně domnívat, že stará dřevěná stavba již věkem dosloužila a bylo jen otázkou času, kdy se její přestavba stane úplně nevyhnutelnou.
    A tak na odedávna krajinně exponovaném místě vyrostla renesanční kamenná stavba, do daleka zářící svou bílou fasádou. Dodnes můžeme jen tiše obdivovat neobyčejný cit neznámých architektů a stavitelů, s nímž dokázali skloubit novou stavbu s měkkými křivkami vrcholků Orlických hor v pozadí. Mimořádná harmonie s krajinou vyniká nejen při pohledu k horám, ale je charakteristická pro jakýkoli pohled na kostel. Až minulé století svými necitlivými obilními sily a výškovými budovami nových panelových sídlišť dokázalo znehodnotit vysokou estetickou působivost této stavby.
    Nedílnou součástí areálu kostela svatého Ducha je i hranolovitá budova zvonice. Až do druhé poloviny minulého století k ní byl přilepena ještě malý přízemní přístavek, sloužící až do konce století osmnáctého jako příbytek poustevníka. Ještě ve století dvacátém zde však bydlel městský hrobník s celou svojí rodinou.
    Kostel byl v minulosti mnohokrát opravován. Rozsáhlou rekonstrukcí prošel v polovině 18. století a poslední opravy se uskutečnily ve století dvacátém. Při nich byla stavbě plně vrácena její původní renesanční tvář. Po staletích tak znovu krášlí kostelík svatého Ducha okolní podorlickou krajinu, aby připomínal stavitelský um a především nevšední estetické cítění svých dávných tvůrců.

    V roce 1733, v období nejtužší protireformace, rozhodli dobrušští postavit na náměstí vysoký sloup s Pannou Marií, obklopený čtyřmi sochami svatých, aby bylo jasně patrné, že Dobruška je městem katolickým,. Sochu Panny Marie věnovali otcové jezuité z průčelí své koleje v Hradci Králové. Ostatní měl zhotovit královéhradecký sochař rakouského původu Ondřej Decker.
    Jako první začal zhotovovat sochu svatého Františka Xaverského. Snad že šlo o světce jezuitského, snad z důvodů jiných, o nichž se již stejně nic nedovíme, měla jednoho rána rozpracovaná socha ošklivou ránu. Neznámý pachatel jí pod ochranou noci urazil nos a kámen, kterým čin spáchal, položil soše na hlavu. Svatého Františka Xaverského bylo nutné udělat znovu. Mistr Decker dostal pomocníka v Janu Melnickém z Vamberka, aby dílo šlo rychleji; sám Mistr zřejmě trávil hodně času v místních šencích a dílo zanedbával.
    V roce 1736 se přece jen podařilo práci dokončit a děkan Ceresola dílo posvětil. Tvoří je kromě Františka Xaverského svatý Florián (ochránce před ohněm, v našem městě zvláště aktuální) a čeští světci Václav a Jan Nepomucký. Nádherné barokní plastiky se staly chloubou Dobrušky a jako je radnice stavební, tak je mariánský sloup sochařskou dominantou náměstí. V postoji a výrazech plastik se plně uplatnily všechny znaky rozvinutého baroka; na straně jedné zvýraznění vnějšího pohybu v bohatě řasených oděvech, na straně druhé vnitřní soustředěné výrazy, obracející myšlenky diváka k Bohu a věčnosti.
    Problém, který zpočátku neexistoval, se ve století dvacátém ukázal jako velký a v podstatě neřešitelný. Šlo o materiál, z něhož byly sochy zhotoveny. Měkký červený pískovec dokázal sice úspěšně přežít dvě staletí, ale od poloviny šedesátých let minulého století se začal zpočátku téměř neznatelně, nakonec však téměř překotně rozpadat. Kyselé deště a stále se zhoršující kvalita ovzduší začaly konat svou ničivou práci. Rozpad se zdál být definitivní a nic jej nemohlo zadržet.
    Jediným řešením mohlo být pouze přemístění soch do interiéru a jejich nahrazení odolnějšími kopiemi. Jako první byl na řadě sv. Jan Nepomucký. Protože v té době ještě nebylo ve městě vhodné místo pro umístění originálu, byl po restaurování převezen na opočenský zámek.
    V devadesátých letech následovaly v rychlém sledu sochy další. Po dlouhých úvahách se nakonec našlo velmi přijatelné řešení v umístění originálů plastik v nově vybudované kryté části městského lapidária. Tam dnes můžeme plastiky, restaurované akademickým sochařem Novotným z Prahy, uvidět. Na náměstí je nahradily kopie z umělého kamene. Jsou však tak věrné, že i na nich můžeme obdivovat precizní práci barokních umělců a číst z nich jejich vzkaz o kráse, moudrosti a víře, zasílaný nám přes téměř tři staletí.

    Již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století začaly podléhat zkáze plastiky sochařské dominanty dobrušského náměstí F. L. Věka - mariánského sloupu. V té době se poprvé s naléhavou intenzitou projevila potřeba vytvořit v samotném městě místo, které by mohlo sloužit jako "útulek" pro kamenné artefakty, které již z různých důvodů nemohou být na svém původním místě.
    Řešení se však našlo až po rekonstrukci budovy městského úřadu. V zastřešené spojovací chodbě našly své místo všechny čtyři originály plastik světců z mariánského sloupu: sv. Jan Nepomucký, sv. Václav, sv. František Xaverský a sv. Florián. K nim přibyly sochy sv. Vavřince z Pulické ulice, která zde zakončila svou pohnutou pouť staletími a sv. Jana Nepomuckého, kterou u domku F. L. Věka nahrazuje věrná kopie.
    Další kamenné výtvory byly osazeny do parkově upraveného otevřeného dvora, který je možno si prohlížet ze spojovacího koridoru. Dominantu prostoru vytvořil kamenný empírový portál z domu čp. 43, dlouhá léta stojící na dvorku domku F. L. Věka. Společnost mu tam tvořil náhrobek s basreliéfem, symbolizujícím poslední věci člověka. I ten je dne umístěn v lapidáriu.
    Důstojné umístění tady má i barokní kamenná mísa, dříve neorganicky spojená s románskou křtitelnicí, která dnes zdobí interiér reprezentačních prostor dobrušské radnice. Jsou tu i četné fragmenty soch, které byly již natolik zničeny, že se nedochovaly jako celek. I tato torza však mají své vysoké estetické kvality, které citlivé umístění v prostorách lapidária ještě zvýrazňuje.
    Zajímavostí lapidária jsou rovněž předměty, jejichž prvotním účelem nebylo působit esteticky, ale účelově. Do této kategorie patří například lapač dešťové vody pod okapovým svodem. Dříve naprosto běžná věc, která se však dnes vyskytuje již jen velmi vzácně. I na něm můžeme obdivovat kamenickou zručnost našich předků. Neznámý řemeslník dokázal za použití nejjednoduššího nářadí odvést práci, která je tvarově naprosto precizně provedená.
    Lapidárium města Dobrušky není ukončenou výstavní expozicí. Je připraveno přijmout další památky, u nichž se ukáže jako nezbytná jejich záchrana jinde, než tam, kde stály doposud. Lapidárium je také mementem, připomínkou lidské necitlivosti vůči vlastní minulosti i vůči kráse kolem nás. Esteticky citlivým uspořádáním a hodnotou věcí v něm umístěných rozhodně stojí za shlédnutí. A nakonec je lapidárium také nadějí a výzvou pro budoucnost, která by se měla ke kulturnímu dědictví chovat s úctou a láskou, jakou si tento odkaz bezesporu zaslouží.

    Těsně za bývalou Vodní či Novoměstskou branou stojí zděný přízemní domek, jedna z nejvýznamnějších památek našeho města. Až do minulého století byl obtékán potokem Brtvou, který jej také zřejmě zachránil před ničivými požáry v letech 1806 a 1866. Stejně jako jiné stavby v Dobrušce prošel i tento domek několika stavebními úpravami. Na rozdíl od jiných domů však nezničily úplně jeho původní ráz, a to ani zvnějšku, ani v interiérech. Domek tak představuje dobře dochovanou ukázku dobrušské předměstské architektury 18. století.
    Domek, nesoucí číslo popisné 185, se však do dějin našeho města nezapsal jenom jako památka městské lidové architektury. Dne 9. září 1769 se v něm narodil dobrušskému kupci Josefu Hekovi syn František, z něhož se stala ne-li nejvýznamnější, tedy bezesporu nejpopulárnější osobnost dějin Dobrušky. Františkovy životní osudy jsou dobře známy, ať již jde o Františka historického, nebo románového. Jirásek ve svém "F. L. Věkovi" vytvořil postavu románovou, která se skutečnou historickou osobností pouze inspirovala. Proto nejsou příběhy skutečného Heka s příběhy Věkovými totožné. Možná až trochu nespravedlivě upadla osobnost Hekova v obecném povědomí do zapomnění, i když šlo ve své době o významného spisovatele, prvního novočeského literáta, který se zabýval satirickou tvorbou. Románová postava je však známější a její popularita ještě vzrostla ztvárněním televizním.
    Ostatně až teprve po uvedení televizního seriálu a na základě jeho nečekaného úspěchu byl Hekův rodný domek upraven a zpřístupněn veřejnosti. Stalo se tak s velkou slávou v květnu roku 1972. Slavnostního otevření stálé expozice se tehdy osobně zúčastnili i hlavní tvůrci seriálu: režisér František Filip a herci Radoslav Brzobohatý (F. L. Věk), Antonie Hegerlíková (Věkova maminka) a Eva Vosková (Márinka).
    V domku byla dobovým nábytkem z 19. století vybavena obytná místnost, druhá přístupná prostora zařízena jako kupecký krám a ve třetí světnici vybudována klasická muzejní expozice s připomenutím Hekova života a díla. V roce 2002 uplynuly od otevření domku již tři desítky let. Za tu dobu jej shlédlo téměř čtvrt miliónu návštěvníků. Vystřídaly se zde také desítky průvodců, z nichž si za všechny připomeňme alespoň již téměř legendární "Žalmanku" Annu Dubánkovou, nebo ještě donedávna zasvěceně provázejícího Josefa Macha.
    Domek F. L. Věka se za tři desetiletí stal jedním ze symbolů Dobrušky a naše město si bez něho již nedovedeme ani představit. Stále dalším a dalším generacím připomíná, že hrdost na příslušnost k českému národu by neměla být jen historickým pojmem, ale samozřejmou součástí života každého z nás.

    Dokonce i někteří občané Dobrušky mají problémy, které jméno je vlastně správné: F. L. Věk, nebo F. Vl. Hek? Chceme-li mluvit o historické osobnosti vzdělaného vlasteneckého kupce a spisovatele, pak jde o Františka Vladislava Heka. František Ladislav Věk, tedy F. L. Věk je románovým hrdinou stejnojmenné pentalogie Aloise Jiráska.
    Před stejným tématem asi stanul akademický sochař Josef Adámek, když dostal jako zadání vytvořit sochu nejznámějšího dobrušského rodáka pro náměstí, nesoucí jeho jméno. A rozhodně to nebyl úkol snadný. Vynořilo se mnoho dalších souvislostí, které umělec musel do svých úvah zakalkulovat. Jak sochu pojmout, jak by měla být veliká, kam přesně ji umístit a mnoho další otázek, které bylo nutné vyřešit, než začal pracovat na samotném díle.
    Po pečlivých úvahách zvítězila nakonec koncepce stojící postavy, umístěné před radnici směrem k Opočenské ulici. Šlo vlastně o dotvoření sochařské výzdoby celého náměstí a nová socha vytvořila protějšek barokním plastikám mariánského sloupu na opačné straně radnice.
    Zpodobněna měla být románová postava, tedy F. L. Věk. Bylo to nepochybně spravedlivé, vždyť právě tato postava se stala populární, právě románový hrdina proslavil Dobrušku v celém českém národě. Možná, že to je vůči skutečné historické osobnosti poněkud nespravedlivé, až kruté, ale takové už někdy bývají paradoxy dějin. Skutečný Hek, jehož spisovatelské umění již upadlo téměř v zapomnění, musel tentokrát ustoupit své románové podobě a počkat si na dobu pozdější, která přinesla alespoň částečné zadostiučinění i jemu.
    Důležitá byla také velikost sochy. Nemohlo jít o žádného trpaslíka, vždyť jeho pozadí tvořila téměř monumentální budova radnice. Před ní by se figura v životní velikosti téměř úplně ztratila. Na druhé straně ale éra mohutných monster již skončila a své možnosti vyčerpala v našem státě gigantickým Stalinovým letenským pomníkem. Mistr Adámek tedy zvolil velikost sice nadživotní, ale přesto harmonující s poměrně velkou plochou radniční zdi v pozadí. Proto také byla postava stojící, nikoli sedící, i když i tato varianta se v jedné z prvních skic objevila.
    Volba románového hrdiny poskytla umělci úplně volný prostor pro fyzický vzhled zobrazované postavy. Vytvořil ji jako mladého muže sympatických ušlechtilých rysů, který si na první pohled získá sympatie svého okolí. Jemná tvář a do dálky upřený pohled jakoby napovídal, že důležitým v životě hrdinově (tedy i čtenářů obdivovatelů, kteří se s jeho myšlenkami a názory ztotožňují) je vize budoucnosti, v tomto případě životaschopné budoucnosti českého národa. Možná, že v tom bylo namícháno něco tehdejšího oficiálního státního optimismu, což ale nic nemění na skutečnosti, že víra v lepší budoucnost národa byla vlastní nejen románovému Věkovi, ale dokonce i historické postavě Hekově. Zajímavé je, že jako model pro hlavu sochy posloužila známá autorka textů populárních písní Hana Čiháková.
    Dílo bylo schváleno příslušnými orgány a komisemi, což bylo tenkrát nezbytné, a Mistr Adámek se mohl dát do jedné z nejdůležitějších zakázek, které pro své rodné město vytvořil. V průběhu prací bylo třeba operativně řešit i některé technické potíže, například, co se sklepeními již neexistujícího pivovaru, která se pod místem, kde měla socha stát, nacházela. Nakonec byly tyto podzemní prostory zcela zasypány, aby dílo mělo pevný podklad.
    Poslední dodělávky byly hotovy a Josef Adámek se svými pomocníky již jen očekávali na květnové dny, kdy mělo k odhalení plastiky dojít. Nezbytné proslovy, zpěv Vlast a samotné odhalení, to vše zachyceno pro trvalou památku na filmový pásek - a Dobruška byla o jedno umělecké dílo bohatší.
    A nutno dodat, že o dílo zdařilé. Mistr Adámek spí od května roku 2000 svůj věčný sen na dobrušském hřbitově. Jeho F. L. Věk se za čtyři desítky let stal již neodmyslitelnou součástí svého města.

    Sochu sv. Vavřince vytvořil v roce 1733 královéhradecký sochař rakouského původu Ondřej Decker. Plastika byla součástí rozsáhlejší zakázky města Dobrušky za přispění dobrušského děkanského úřadu a opočenské colloredo-mansfeldské vrchnosti. Vedle architektonické dominanty náměstí - radnice - měla vzniknout i dominanta sochařská - sloup s Pannou Marií a čtyřmi postavami světců v mírně nadživotní velikosti - sv. Václavem, Floriánem, Františkem Xaverským a úplně novým českým svatým, Janem Nepomuckým.
    Zatímco sochu Panny Marie, korunující celé dílo, darovali otcové jezuité z průčelí své královéhradecké koleje, ostatní postavy měly být výhradně novým dílem Deckerovým. Jako první začal z měkkého červeného pískovce vytvářet postavu sv. Františka Xaverského. Jedné noci někdo urazil rozpracované soše kamenem nos. Aby bylo úplně jasné, že nešlo o náhodu, byl kámen téměř pietně položen na světcovu hlavu. Nade vší pochybnost šlo tedy o demonstrativní čin, v jehož kontextu bylo možné spatřovat protikatolickou a zejména protijezuitskou demonstraci.
    Vyvstal však problém, co s poškozenou sochou. Svatý František Xaverský byl bez nosu nepřijatelný, na druhé straně však byla škoda jen tak vyhodit kvalitní materiál. Soch bylo v Dobrušce málo, a tak se otcové města rozhodli, že se nic nestane, když přibude ještě jedna. Mistr Decker dostal za úkol plastiku zmenšit a předělat na svatého Vavřince. Novotou zářící svatý Vavřinec byl umístěn rovněž na náměstí, do protilehlého rohu, tam, kde je dnes budova spořitelny. V roce 1887 rozhodla městská rada o přemístění sochy z náměstí do Pulické ulice, na prostranství u mostu přes potok Brtvu. Pravděpodobně již při tomto stěhování utrpěla socha nějaký úraz, který se nepříznivě projevil v jejím dalším "životě". Uvnitř se vytvořila puklina, neprve zřejmě jen malá, ale vlivem deště a mrazu se za několik desítek let rozšířila natolik, že si vyžádala opravu.. K té došlo v roce 1933, kdy nákladem sousedů a obce dobrušské bylo zároveň důstojně upraveno i okolí plastiky.
    Oprava však nedostačovala a devastace sochy pozvolna, ale jistě pokračovala dále. Výrazné zhoršení městského ovzduší v šedesátých letech dvacátého století, projevující se zejména kyselými dešti, začalo ohrožovat samotnou existenci díla. Záchrany se tentokrát ujal tehdejší Klub přátel Dobrušky a okolí. Odborná prohlídka prokázala, že červený pískovec je již v natolik špatném stavu, že jej může zachránit jen další přestěhování, tentokrát "pod střechu", mimo devastující vliv místního klimatu.
    Úkolu se ujal pan Josef Holanec, který v roce 1982 svatého Vavřince zrestauroval a navíc vytvořil kopii z tvrdšího světlého hořického pískovce, která nahradila originál. Dva a půl století starý kamenný světec se začal zabydlovat na svém již třetím stanovišti, ve vstupní chodbě dobrušského muzea v čp. 45 na Šubertově náměstí. Byl zde sice chráněn před ničivým deštěm, mrazem i větrem, ale zároveň připraven o důstojné postavení, kterému se těšil na místech předchozích.
    Definitivní řešení problému přineslo až vytvoření lapidária v areálu dobrušského městského úřadu v posledním desetiletí druhého tisíciletí. Ve spojovací chodbě obou budov našel svatý Vavřinec své čtvrté a tentokrát již zřejmě definitivní místo.

    Druhá světová válka stála Československo 360.000 mrtvých. Většina z nich však nezemřela na bojišti, ale jako oběti teroru německých okupantů či jejich zvrácených rasových teorií. Do tohoto počtu patří také jedenasedmdesát občanů města Dobrušky, které tak má smutné prvenství: v poměru k počtu obyvatel mělo nejvíce mrtvých ze všech východočeských měst.
    Najdeme mezi nimi aktivní příslušníky protinacistického odboje. Učitel Žabokrtský byl členem organizace Obrana národa, Václav Hončl se zapojil do odboje komunistického, další pak v řadách ilegální sokolské organizace. Patří mezi ně i typograf Pavel Sojka, který si dobrovolně vzal život, aby unikl zatčení gestapem a neprozradil při mučení své bojové druhy.
    Patří sem ale i lidé, kteří odmítli pracovat pro blaho "tisícileté" německé říše a volili cestu sabotáží či poškození vlastního zdraví, jako byl například Josef Flígr. Patří sem také ti, kteří nespáchali vůbec nic, jen "nevyhověli" rasistickým norimberským zákonům. Byly jich čtyři desítky, tedy více jak polovina všech dobrušských obětí.
    Pro svůj židovský původ byli nejprve internováni v terezínském ghettu. Odtud pak putovali na svou poslední cestu do vyhlazovacích koncentračních táborů. Odchodem ze života se tomuto osudu vzepřela jen paní Hermína Kornfeldová (i když i ona nepochybně patří mezi oběti holocaustu).
    Až teprve v roce 1965, tedy dvacet let po skončení války, byl vybudován památník, který je skutečně hoden toho názvu. Práce byla zadána dobrušskému rodáku, akademickému sochaři Josefu Adámkovi, který nedlouho předtím vytvořil velmi kvalitní plastiku F. L. Věka. Jako materiál pro zhotovení zvolil autor beton, připomínající válečné stavby. Na velké ploché desce, symbolizující koncentráčnický "apelplatz" (místo pro nástup vězňů) stojí postava vězně v nadživotní velikosti.
    Až teprve v devadesátých letech minulého století mohl památník přestat být anonymní. Na jeho přední stranu byly připevněny pískovcové desky se všemi jmény našich spoluobčanů, které nacisté popravili a umučili. Je jich zde všech jedenasedmdesát, bez rozdílu náboženského, politického či jiného přesvědčení. V mučednické smrti jsou si všichni rovni.

    V těsném sousedství synagógy, v dnešní budově dobrušského muzea, se nacházel rabínský dům. V minulosti byly oba doma propojeny vchody, směřujícími do úzké středověké uličky. Dodnes je tato ulička, překlenutá nádherným prampouchem, vidět při pohledu na zadní trakty objektů. Rabínský dům sloužil i jako škola a v 19. století zde bydlel židovský řezník, připravující rituálně čisté maso podle pradávných přísných předpisů. Počátkem 20. století, kdy se již mohli židé bez překážek stěhovat volně po celém městě, byl dům prodán Václavu Malému, který zde zřídil poštu. Později sloužil jako dům obytný, a to až do osmdesátých let minulého století, kdy jej získalo dobrušské městské muzeum.
    Staré poslání domu jako sídla představeného židovské obce dávno upadly v zapomnění a židovská regionální historie byla spíše na okraji zájmu. Až v letech devadesátých došlo k oživení, a to značně razantnímu a překvapivému. V souvislosti s přípravou stálé expozice podorlického judaismu v bývalé synagóze v Rychnově nad Kněžnou navštívil Dobrušku autor scénáře Dr. Arno Pařík s úmyslem prohlédnout si domy bývalého dobrušského židovského ghetta. Velkou pozornost věnoval nejen průzkumu synagógy, ale i sousedního rabínského domu.
    Při prohlídce objektu vešel i do malého sklepení, které se svým charakterem vymykalo ostatní stavbě. Mělo neomítnuté kamenné zdivo, sklenuté jedním valeným obloukem a podlahu o tři schůdky níže než zbytek domu. U vnější zdi se nacházela nádrž s vodou o půdorysných rozměrech 1 x 2 metry. Vodní nádrž plnila funkci mikve, tedy rituální očistné lázně.
    Mikví se zachovalo jen velmi málo a okolnost, že dobrušská mikve se našla v objektu, sloužícím muzeu, ji přímo předurčila k tomu, aby jako jediná památka svého druhu v České republice byla zpřístupněna veřejnosti. Znovuobjevená mikve je navštěvována zájemci z naší republiky i ze zahraničí. Mezi hosty je mnoho věřících židů, kteří zvláště oceňují, že naše dějiny jsou znovu obohaceny i o svou židovskou složku. Stálou výstavu navštívili i poslední dva tehdy ještě žijící příslušníci dobrušské židovské obce. Dva z pěti, kteří přežili holocaust. Čtyřicet jejich přátel to štěstí nemělo. I při jejich návštěvě jsme si mohli připomenout slova Zeno Dostála, která pronesl při otevření expozice: "Každý tento symbol, každá synagóga, každá mikve, ať připomíná všem, hlavně dětem, že existuje na světě dobro a zákon, jako cesta pro každého člověka."

    Místem posledního odpočinku dobrušských Židů byl židovský hřbitov na konci dnešních ulic Křovické a Javorové. Své hřbitovy nazývali Židé poeticky zahrada mrtvých.
    Rok po pohřbu byl vztyčen náhrobek. V našem kraji to byly téměř bez výjimky náhrobky typu jednoduché stély. I ty však podléhala proměnám a vlivům uměleckých slohů. Vývoj židovského náhrobku můžeme na dobrušském hřbitově dobře sledovat. Nejstarší náhrobky jsou goticko-renesanční kvádry, pocházející z roku 1688 (hřbitov byl založen v roce 1675). Náhrobky ze století 18. jsou výrazně ovlivněny slohem barokním. Zdobí je mušle, spirály, rostlinné ornamenty a různé křivky. Stříšky a sloupky na náhrobcích jsou dílem klasicismu z 19. století. Hroby ze století dvacátého se již v podstatě neliší od hrobů na hřbitovech křesťanských.
    Stáří náhrobků nám prozrazuje i vyvíjející se výtvarné pojetí hebrejského písma. Na těch nejstarších plasticky vystupuje tzv. písmo čtvercové, na pozdějších je totéž písmo, ale ryté do hloubky. V baroku a rokoku je písmo opět vystupující a v 19. století se znovu mění na ryté. Nápisy nám prozrazují datum úmrtí, jméno zemřelého, jméno jeho otce a u provdaných žen jméno manžela. Pod nejstaršími náhrobky dobrušského židovského hřbitova jsou pohřbeny paní Šejndl, dcera Šemuelova, a paní Bliml, manželka rabína Mošeho. Mnohé nápisy také vyzdvihují dobré vlastnosti zesnulého.
    Z nemnohých ozdob na pomnících připomeňme reliéfy lvů, otevřené knihy, spojených rukou a některé další výtvarné prvky. Žehnající ruce jsou rodovým znamením kněžského pokolení (kohenů), konvice symbolizují pokolení chrámových služebníků (levitů). Na hřbitově najdeme také společný hrob židovských vojáků, kteří zemřeli v dobrušském lazaretu na následky zranění, utrpěných v bitvě u Náchoda v prusko - rakouské válce v roce 1866. Je zde rovněž pohřbena řada osob z okolních míst, která neměla vlastní hřbitovy, nebo ani náboženské obce. Šlo například o Židy z Nového Města nad Metují, Třebechovic, ale i z blízkých vesnic, kde žila třeba jen jedna židovská rodina.
    Na tomto hřbitově nalezneme i doklad jeho vlastní historie v podobě pamětní desky, která byla do hřbitovní zdi zasazena v roce 1881 na paměť rozšíření hřbitova. Tehdy ke stávajícímu hřbitovu přikoupila dobrušská židovská obec od města další pozemek a nově vzniklý prostor pak znovu ohradila zdí.
    Na dobrušském hřbitově se pohřbívalo až do osudného roku 1942. Na některých hrobech najdeme i poválečné nápisy, připomínající oběti nacistického holocaustu. Po druhé světové válce již nebylo koho na hřbitov pochovávat, protože dobrušská židovská obec byla vyvražděna.
    Hřbitov přešel do správy pražské židovské obce, která se stala právním nástupcem po všech zaniklých obcích v českých zemích. V šedesátých letech minulého století přišel chátrající památce na pomoc Klub přátel Dobrušky a okolí, který opravil hřbitovní zeď, postavil spadlé náhrobky a vymýtil jasanový nálet. Dnes o hřbitov pečuje pražská židovská obec.

    Mnohé z památek, dokládajících dějiny našeho regionu, se nacházejí mimo vlastní město. Již nejstarší dějiny mají svůj hmotný doklad v pohřebišti v Halíně, hradišti na Chlumu, nebo v cháborském hradu. Nedaleko od posledně jmenovaného najdeme i další pozoruhodnou památku - kapli Panny Marie na Studánce.
    Ke studánecké kapli se váže jedna z nejkrásnějších pověstí z Dobrušska. Podle ní dobrušský sládek Jan Tmej, zvaný Karafiát, náhle oslepl. Nepomáhali lékaři, nepomohly ani báby kořenářky, sládkův svět byl stále temný jako bezměsíčná noc. Jediná naděje, která mu zůstala, byla v modlitbě. Obracel se úpěnlivě zvláště na milosrdnou Pannu Marii, matku Ježíšovu, s prosbami o pomoc v beznadějné situaci. Za nějaký čas se mu po tři noci za sebou zdál podivný sen, v němž se zjevila Panna Maria a nabádala ho, aby se vypravil do Hradišťského lesa, vyhledal zde studánku zasypanou listím, vyčistil ji a její vodou si po tři dny vymýval oči.
    Sládek uprosil svoji ženu, aby ho na ta místa zavedla. Za pomoci hajného studánku skutečně objevili a podle pokynu ze snu si sládek její vodou vypláchl oči. Údivem vykřikl, protože v tu chvíli začal rozeznávat světlo a tmu. Po tři dny chodil ke studánce, modlil se a vodou oči vymýval. Po této době opět nabyl ztraceného zraku.
    Na památku zázračného uzdravení nechal sládek vystavět na onom místě dřevěnou kapličku u pramene, k němuž z daleka i z blízka putovali lidé, aby vyzkoušeli účinky zázračné vody. V průběhu 18. století zde vzniklo poutní místo, které v roce 1755 vyzdobili opočenští páni Colloredo-Mansfeldové nádhernou barokní kaplí. V ní také našly své místo půvabné votivní obrázky, připomínající zázračná uzdravení spojená s těmito místy. Dnes byste je zde ovšem hledali marně. Byly odvezeny do bezpečí, aby se nestaly obětí nenechavých rukou.
    Na polygonálním půdorysu kaple s později přistavěnou sakristií vyrostla nevysoká stavba, ozdobená barokně prolamovanou střechou s věžičkou, v níž visí zvonek. Jen malý kousek pod ní najdeme malou stavbu jako přístřešek nad vodním pramenem. V jejím výklenku je soška Panny Marie a na druhé straně pumpa, která vytahuje příjemně chladivou vodu. Při veliké povodni v červenci 1998 však i do tohoto vodního zdroje vnikly nečistoty a voda stále není pitná.

    Směrem k Dobrušce najdeme křížovou cestu s Božím hrobem. Byla vybudována počátkem minulého století z příspěvků sousedů z blízkých vesnic a osad. V Božím hrobě je zasazen kámen, který sem přivezli z pozůstatků středověkého cháborského hradu, o čemž nás poučuje i nápis, který je v kameni vytesán a datuje tuto stavbu do roku 1905.

    Opravdovou uměleckou perlou studáneckého areálu je pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého. Na rozdíl od obvyklých pojetí zpodobňuje světce jako poutníka na jeho poslední pouti do Staré Boleslavi. Postava s typicky barokně rozevlátým šatem směřuje ke studánecké kapli a jejímu zázračnému prameni. Plastika pochází z roku a její autor se zřejmě nechal při své tvorbě inspirovat velkými umělci české baroka, především Matyášem Bernardem Braunem, který v blízkosti našeho kraje zanechal početnou řadu svých výtvorů.
    Památkový areál na Studánce tak patří k tomu nejcennějšímu, co nám zde dějiny tohoto kraje zanechaly, a za návštěvu a za poznání opravdu stojí.