VZPOMÍNKY Z POD – PODKRKONOŠSKÉHO BLOUDĚNÍ 2008
od příslušnice týmu NPP - Národní přírodní památky zvané Emer
PÁTEČNÍ VEČER
Jsouce přiděleny k výsadku D, pobavily jsme nejen kvízem o Janu Ámosi Komenském a zrcadlově obrácenou mapou, ale vzápětí i faktem, že mapa končí hned za naší výstupní stanicí a neposkytuje dostatečný přehled o možnostech přechodu říčky Bystřice, která, k našemu překvapení, brodit asi vážně nešla. Překonaly jsme ji po dvou velmi kluzkých kládách a s trochou začátečnického štěstí jsme se dostaly do lesa jménem Svíb, v němž jsme mylně očekávaly křížovou cestu. Bylo zde několik set ve tmě téměř neviditelných křížků, které připomínaly krvavé boje prusko-rakouské války roku 1866. V lese jsme pravděpodobně byly jako jedny z prvních a atmosféra byla vskutku záhrobní. Dle plánku jsme se sesypaly směrem, kde jsme čekaly náš kříž, ale nenašly jsme ani náš ani žádný jiný, takže jsme se mokrým sněhem vyškrábaly zpátky k plánku, kde jsme zjistily, že jsme hledaly skutečně na správném místě. Dobré bylo, že už se objevili i další bludiči, někteří také hledající číslo 368. Připomínám, že kříže samotné byly nečíslované. Pomocí rojnice jsme našli ty nejbližší předpokládanému místu výskytu a světe div se – u jednoho, pravděpodobně naprosto náhodně vybraného, kvetl yellowstone. Nápaditá šifra s chronologickým řazením oděvních stylů by byla k čaji a sušenkám opravdu pěkná, ale jako série rampouchů v lese jsme si ji příliš neužívali. Rozhodla jsem se přezout promáchané mrznoucí botasky za sněhulo-holiny. Tato informace vypadá jako podružná, ale pro mě to byl děj naprosto zásadní. Šifra zněla SEVER ŽEL. TRAŤ IV. KM, vyrazily jsme tedy k trati, která necelé 4 km severně křížila silnici a pouze jsme si podrobně prohlédly velký nepříliš technicky zajímavý most, protože správným výkladem šifry bylo: Jděte na sever k nejbližší železniční trati a po ní na její 4. kilometr. Na něm jsme našly nejen stouna a hodinu geometrie, ale i dva příjemné prvobludiče tuto šifru marně řešící. Společně jsme zkonstruovali pomocí tzv. dírové geometrie (na mokrý papír tužka nepsala a v šedé ploše leteckého snímku, do něhož se mělo rýsovat nezanechávala viditelnou stopu ani propiska) jeden z možných výsledných bodů a rozhodli se jeho možné výklady projít od západu k východu. Řešením měl totiž být jakýsi bývalý hrádek a nejbližší byl na mapě zakreslen necelé 2 km od naší výsledkové díry, což se dalo brát jako chyba měření. Chystali jsme se navštívit i zříceninu v obci Vřešťov a jako poslední samotnou díru v leteckém snímku, kde ale v mapě nic zakresleno nebylo, ale právě před tím varovala poznámka u šifry. To ale všechno až v sobotu, teď už bylo k páté hodině ranní a chaty u Velkovřešťovského rybníka laškovně nastavovaly svá zápraží, jimž jsme my dvě neodolaly a šly se aspoň na dvě hodinky povalovat do spacáčků.
SOBOTNÍ DEN
Kolem sedmé hodiny připsala jsem si funkci motivátora týmu a jala jsem se vyndávat svoji náčelnici ze spacáku. Nejdřív vlastním vzorem, pak jídlem. Na doporučovaný postup „zubní pasta“ nedošlo. Sbalily jsme se a uháněly k bývalému hrádku pod Šibeničním vrchem. Tento byl shledán nebývalým, neb zde ani nikdy nebýval. Byl prostě jen dokreslený do mapy. Ten ve Vřešťově sice hrádek býval, a to docela vysoko, ale ani tady se yellowstone nenacházel. Třetí navštívený – z druhé strany nad Malým Vřešťovem měl základy nejlépe zachovalé, ale také nedostatečně žluté. Následoval sto a jeden pokus obejít místní oplocenou bažantnici, ale nakonec jsme zjistily, že naše mapová díra se nachází uvnitř. Dle leteckého snímku, který zachycoval reálnou situaci mnohem moderněji, přesněji a podrobněji než mapa, našly jsme spolu se dvěma dalšími týmy ten správný hrad i s hodinou češtiny v přímo zanedbatelné vzdálenosti od geometricky zkonstruované díry. Přes to, že jsme zjistily jen polovinu řešení a místo VRCH MORAVA, věděly jsme pouze MORAVA, zamířily jsme správně a nenechaly se zmást umělými tvrzemi a prameny tohoto názvu. Z nebe hustě padaly sněhové krupky, cesta zakreslená v mapě byla asi zaznamenána dle skutečnosti, ale odhadem minimálně dvacet let staré. Prodíraly jsme se lesy a přes veškeré moje mapařské snahy jsme si jisté nebyly. Vršek, triangulák, yellowstone, zpráva, ufff. Byla to poměrně náročná matematika, seděly jsme v mraze a v krmelci, cpaly se Milkou, aby nám to myslelo. (Následující úterý jsem v teple školní třídy danou šifru předložila kamarádce, která je všeobecně považována za nejgeniálnějšího matematika naší školy a do konce hodiny to nedala. :) Tam v krmelci jsem na to fakt přišla já, ale to už tu byly další dva týmy – námi pracovně nazývané Umělci a Kluci. Z Moravy jsme se celkem bez problémů dostaly k patníku, cestou se k nám připojili Umělci, jejichž pochodové tempo bylo i pro nás dvě vražedné, ale zase hůř mapovali. Své krycí jméno si ovšem vysloužili až právě zde, na výtvarné šifře, kterou nejen že vzorně vybarvili, ale navíc díky užití vodou rozmývatelných pastelek vysoce umělecky ztvárnili. Ani tak jsme ale nepřišli na to, že řešením šifry je to, že je žluté políčko umístěno právě na palmě. Zkoušeli jsme to různě – průsvit na mapu, která byla z druhé strany, vylučovací metoda, teorie nejpravděpodobnějšího postupu, teorie zajímavých míst. Vyhráli to virtuální sloni, jejichž pavilon se měl dle naší speciální zoologické mapy nacházet na hrázi přehrady. Jen náhodou (jmenovala se Blue Woody) jsme byli zastaveni na půli cesty a byli jsme varováni, že palma není pouze krajinným prvkem obrázku. Zátra. Řešením je Palmový háj, což značí zpátky a o dost. Z mé strany přišla krize. Ani jsem neviděla slavnou palmu. Hlídala jsem batohy v zoufalé snaze najít v nich něco, co by způsobilo aspoň trochu tepla. Bohužel šifra mě nezahřála ani na duchu, protože brouci Usárno- a Gemmožraví byli v mnohých znacích rozdílní ukrutně sporně a možné výsledky od sebe dlouhé kilometry vzdálené. Teď už nevím, co mě přivedlo k tomu, že budu přesvědčovat stále spolu držící týmy NPP a Umělců, že na vyluštěné Sluníčko půjdeme raději přes rozcestí u Suchého buku. Rozum to rozhodně nebyl, ten zůstal na posledním teplém a suchém místě. Šeřilo se, přituhovalo, zbaběle jsem prosila sestřičku, abychom šly spát. Argumenty proti byly dva – nejsme na doporučeném přespávacím bodě a pak že není kde.
SOBOTNÍ NOC
Vyškrábali jsme se všichni náročným terénem a měli jsme kliku jak od Národního – na buku ta šifra byla. Navíc zde vyrostl báječný rozcestník vytvořený speciálně pro nás. Tím ale dobré zprávy na nějaký čas končily. V písničce, kterou jsme měli rozlousknout, se evidentně skrývala morseovka. Ale vycházely samé nesmysly, mezi prvními MGKAZ... a ODSUYHYH... Co s tím? Na vršku se v kamenném poli moc nevyspíme, alespoň my dvě se tedy vrátíme se někam dolů a uvidí se. První co se dole vidělo byli Česnek Boys, kteří lehce bloudili v rámci hledání žluté značky, ale zato byli informovaní. Zprávu, že se od Suchého buku nemá odcházet bez vyluštění daleko, jsme vyměnily za naši znalost nejbližšího úkrytu – zamčeného seníku. Jedna lepší než druhá. Po neúspěšných pokusech se do seníku vlámat zazářil Větvička nálezem schovaného klíče. Takže minimálně Památky a Česneci spí v suchu! Když navíc pánové rozdělali oheň, začaly se k němu ostatní týmy slétat jak můry ke světlu. K mému skromnému překvapení nepanovala bojovná a nadšená nálada, ale převážně remcání a mobilní komunikace. Z mého pohledu byly nejzávažnějšími událostmi toho večera tyto: napití teplého čaje, vyluštění jedné části šifry (dílo geniální a neúnavné Deneb), příchod Seyčka s kazetou a její následné přehrávání a vymotávání, usušení ponožek, hromadné kamenování nebohého Šemíka a velká mezikulturní komunikace zakončená debatou na dobrou noc (na témata význam spacáku či postele a výhřevnosti biopaliv a Větvičky).
NEDĚLNÍ BOJ
Perný den. Ráno mráz, poslední česnečí čaj, vybíháme po žluté podruhé k buku. Dále hledáme tři kříže, Lepíkudík nebyly z bílýho kamení, neb už by vůbec nebyly na sněhu vidět. Šifru luštím vleže, vychází to celkem jasně – půjdeme za zežloutlým Woodym dle digitálek na západ až do Slavkovského lesa alias na Valy. Pod Zvičinou potkáváme právě probuzený vedoucí dvojtým Blouďa – Woodyovce a Boubelínovce. Odmítáme jít to „krleš“ a na Valech jsme rychleji. Je nám to na zmrzlého krtka, protože bludičská klávesnice ne a ne vydat svá tajemství. Pro mě krize č. 2. Zachraňuje nás teplo ohně, za něž co nejvřeleji děkuji zasloužilcům z před chvílí jmenovaných týmů. Nicméně stejně je to pro náš tým konec čistého bloudění. Skrze Draculein mobil staly jsme se i my týmem jdoucím s nápovědou. Aha, hmm, jo, vychází to, ale při těchhle podmínkách bych to nevymyslela. Tak hurá sláva na Nízký vrch. Cestou zážitky hluboké až 20 cm, tvořené červenou hlínou, zasněžené kamenné pole, namáhavě hledaný lom a na konci čínština. Její znaky provázely nás po celou cestu na většině zpráv. Opět je rozdělán oheň, přicházejí další, řešení v nedohlednu, končíme s další nápovědou na triku. Návrhy na cestu na vlak prozatím zamítnuty. Táhneme hromadně ke kostelíku sv. Máří Magdaleny. Svoji inteligenci cestou shledáváme rychle klesající – od „Podívej se támhle je nějakej hrad,“ přes „Hele hrad!“ až po krtečkovské „Jé! Hele! Hele!“. U Magdalény lehce nedecentně umístěná šifra na hřbitovní zdi, zevnitř a za keřem. Poznávání vlajek, nu aspoň si zase chvilenku nepřipadám jak maskot týmu. LAVIČKA? To zní hezky, už abychom seděli. Tam už k Woodyho radosti konečně vysněná hodina chemie, k nevýslovnému štěstí ostatních sdružená dvojkontrola, značící zkrácení tratě. Dobře sehraná koprodukce týmů, Deneb odhaluje záludnost prvků India a Indya. Cíl je u Radonové kaple. Seyček to tam zná, může to být ono. Woody je si jistý, že řešením je hotel Uran – nejbližší hospoda. Seyček souhlasí, je prý dobrá. Jdeme tam všichni, my dvě jen na polívky, džusa a grog. Vytuhlé pak startujeme krokem „pověstného kačera“ tmící se krajinou k cíli. Potůček, vrbičky, roští, hledající kolega bludič. Záblesk světla! Jdeme tam, a schválně, kdo bude první. Já! Chachá. U ohně zatím jen organizátoři, Šéma s Léňou a hrdinná bludičská rodinka s maličkou Alenkou Pulečkem. Blaho, teplo, chvála i kritika. Z lesů se noří další finišující – Woodyovci, Boubelínovci, Sejčkovci, Česneci, Kluci, výskyt dalších se pomalu stává nečekanou společenskou událostí, Umělci, Prvobludiči, Žluťásci, Jirkové, množství půl- a čtvrttýmů, nepřehledně sdružených a nad ránem jako třešnička bludičského dortu Dudlíkovci. Hynek se nechává přemluvit a rozeznívá kytaru, Deneb zaujímá roli vrchního zpěvníku, druhá kytara střídá interprety. Slovní přestřelky kadence v našem stavu nečekané. Nezapisujte to, ráno už by to nebylo vtipný. Ani to s tím dunajským darem? A co to vybalování, zabalování a balení? Nefalšovaná velikonoční vigilie.
PONDĚLNÍ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Díky tomu, že jsem v neděli nešla spolu s mnohými dalšími spát vůbec (i když půdička místní kaple byla kvalitně propagovaná), ušetřila jsem si nepříjemné ranní vstávání. Ráno mi rozesmutnili akorát líní chalani, kteří hromadně odmítli velikonoční zvyky. Já, Deneb a Dita jsme se je snažily alespoň motivovat širokou nabídkou koledy, ale všechno marno. Klidně nás ji nechali sníst a nás nechají uschnout. Jen počkejte, holomci, sami toho budete litovat. (P.S.: Cítím potřebu vysvětlit, proč mě to tak rozhořčuje. Tedy: Příprava jediné kraslice zabere zhruba půl hodiny. Shánění materiálu, vaření vajíček, barvení, piplavá kresba voskem a u bludiček navíc pečlivé balení, opatrování a tahání na hřbetě po celou cestu. Navíc to, že se tu techniku učím od útlého dětství a je to skutečná rodinná tradice, mi připadá nějak závazné. Jenže jíst vlastní kraslice, to mi může srdce utrhnout – připadala jsem si trošku jako štěně, kterému máčí čumák do loužičky. Máme se na to vykašlat, příště si vzít raději dvoje suché ponožky navíc a v budoucnu svým dcerám kupovat pro koledníky čokoládová vejce s růžovým králíčkem?) Stále mokře sněží. Asi bude lépe spakovat se a táhnout na vlak s davem. Krize číslo 3 – nejsem schopna artikulovaného slova a navíc mám v kriticky krátkém čase vyřešit zásadní šifru, zda jet na Jaroměř nebo na Starou Paku. Kapesní mapa světa nepomáhá, téměř náhodně vybírám směr Stará Paka. Zmateného rozhodčího přesvědčujeme, že vážně chceme domů. Boubelín, Věrka, Dita, Martin, Hynek a já. Cestou do Chlumce skládáme poslední zásoby jídla, mazanec je podezříván z nesmrtelnosti. Topení hřeje, klíží se mi očka. V Chlumci zmatený přestup a rychlé rozloučení. Na podivně osamělé cestě domů kombinuju horkou čokoládu z nádražního automatu s řízným česnekem od Hynka. Poslední dva kilometry z nádraží domů, dala bych si to klidně celé ještě jednou. Vopraudu. Naprosto nepochopitelně se netěším do vany ani do postýlky, natož do školy.
Myslím, že jsou na světě věci, které by si měl prožít každý. A když už ne každý, tak alespoň já, mohu-li prosit. Kde jinde bych se naučila, jak málo je toho třeba k žití, k opravdovému bytí, k přátelství. Jak jinak bych pocítila, jak umí zahřát lidské slovo, než mokrá a do morku kostí promrzlá. Za letošní Bloudění ze srdce děkuji a jsem upřímně ráda, že jsem z tolika předmětů propadla a příští rok budu muset opakovat.