František Matoušek (1914 - 1987)

Většinu života prožil v Dobrušce, kde pracoval jako úředník v továrně na stuhy. Byl mnohostranně umělecky nadaný (výtvarné umění, fotografování, hudba). Řezbovat betlémy se naučil u dobrušských řezbářů Jindřicha Adámka a Jaroslava Fettera. Vytvořil téměř šest desítek betlémů, z nichž některé jsou i v zahraničí (Francie, USA). Na obrázku je rodinný betlém s motivy z Orlických hor, Nového Města nad Metují a Dobrušky.

obrázek 1

19.2 Kb

Vzpomínky Františka Matouška na jeho tvorbu:

   O betlémech
  Vánoce jsou kromě jiného také svátky betlémů. Již více než dvě století jsou neodmyslitelnou součástí našich domovů, předmětem, který nám připomíná skutečný význam vánočních svátků. Také v Dobrušce žili mnozí betlémáři, jejichž díla jsou součástí národní pokladnice českého lidového umění. Jedním z těchto tvůrců byl i František Matoušek. Kromě toho, že z jeho rukou vzešlo více než šest desítek betlémů, vyznal se z lásky k betlémskému tématu i ve svých vzpomínkách. Pro svou rodinu a nejbližší přátele je vydal jako soukromý tisk v roce 1968. Díky laskavosti jeho dcery Ludmily se s nimi dnes můžete seznámit i vy.
  Začalo to všechno na podzim v roce dvaatřicátém. Bratr Josef se toho roku navrátil z tkalcovské školy v Ústí nad Orlicí a doma vzpomínal na slavné ústecké betlémy, které se tam každé Vánoce staví. Jsou to betlémy velikánské, rozložené mnohdy i na třech stěnách světničky, s nespočítatelným množstvím daráků, pastýřů, oveček a stromů a s mohutnými stavbami města Betléma. A tak začal z lepenky vykrajovat a malovat první figurky. Kopíroval, kde se co dalo, ze starých čítanek, slabikářů a kalendářů, strýce, tetky, ovečky. Přidal jsem se k němu a udělal ještě řadu vlastních figurek, na kterých jsme pracovali společně: já předkreslil figurku na lepenku, on nožem vykrojil, já omaloval, on přilepil podstaveček. Celá rodina, tatínek, maminka, sestra i stará teta Růžena, nám pomáhala vymýšlet nové a nové postavičky, buď z Raisových románů a povídek, anebo typické figurky ze staré Dobrušky. I svaté tři krále jsme udělali a velblouda a slona. A město, domy, paláce i hradby betlémské, na těch pracoval většinou bratr Josef a udělal je podle domů, paláců a hradeb ze starého Moravcova betléma. Když jsme figurky a město dodělali a blížily se Vánoce, udělali jsme ještě skály, veliké právě přes dvě skříně, které v našem pokoji vedle sebe stály. A když pak byla v roce 1940 v Dobrušce výstava betlémů, postavil jsem tam i tento "oušťácký" betlém a figurky se líbily…
  Roku 1941 začal jsem vyřezávat náš rodinný betlém. Jak jsem se k té práci dostal? Obhlížel jsem to u pana mistra Adámka, řezbáře, i u přítele Jarky Fettera, knihaře a řezbáře samouka. Nedalo mi to a chtěl jsem si to také zkusit. A tak jsem si vyprosil lipový špalíček a jednoho večera zkusil štěstí. Nářadí jsem tenkrát skoro žádné neměl, jen jeden jediný nůž. Špalíček byl podivně uříznutý, asi nějaký odpadek, ale přece jsem z něj za večer (nebo za dva?) vykudlal klečící babičku v kožíšku a v šátku, s rukama na prsou sepjatýma. Ta babička se mně líbila a měl jsem velikou radost, že se mně tak povedla.
  Opatřil jsem si dřevo a řezal dál, svatou Rodinu a další betlémáčky. Už to nešlo tak lehko, jako ta první babička, několikrát jsem si zle pořezal prsty a dalo to hodně práce, než jsem se to trochu naučil. Pomalu jsem si doplňoval nářadí (krásný "šnicar" dal mně Pepík Adámků, syn řezbářův) i malířské potřeby. Omalovávání figurek mně ze začátku také dobře nešlo, barvy byly mdlé a chudé, až zas pan mistr Adámek poradil, jak na to. Tak betlém pomaličku rostl a betlémáčků přibývalo. V roce dvaačtyřicátém jsem vyřezal deset figurek a příští rok dalších pět. Poprvé jsem jej postavil roku 1943, když jsme s maminkou slavili první společné Vánoce. Tenkrát jsme bydleli v podkroví u Juranů ve Svatodušské ulici. Na podzim jsem si udělal v dílně u dědečka Dusílka stáj. Betlémskou krajinu jsem improvizoval na poličce pro knihy. Skály jsem dělal v roce 1945. To jsme se přestěhovali od Juranů do Mlýnské ulice a já byl od května až do října na vojně. Když jsem se z vojny navrátil, dal jsem se do práce a do Vánoc udělal skály, zatím bez krajiny v pozadí. Tu jsem namaloval až před vánocemi 1946. Ale v adventě 1963 jsem celou krajinu v pozadí maloval znova, a jako město betlémské namaloval jsem kousek "Českého Betléma" - Nového Města nad Metují.
  Koncem druhé světové války začal jsem z všelijakých odřezků vyřezávat takové drobné figurky, a když jsem jich už měl několik hotových, nezdálo se mi toho nechat, a tak jsem řezal dál a pomalu malý betlímek dokončoval. Vyřezával jsem i na vojně v roce pětačtyřicátém. Sloužil jsme celé léto v Horní Olešnici v Orlických horách a bydlel ve staré dřevěné chalupě naproti bývalé hospodě "U Černých". Navštěvoval jsem tam pana Wendelina Schmoranze, znamenitého řezbáře, který vyřezal betlém strýčkovi Václavovi. Byl jsem několikrát v jeho dílně v Olešnici i na chalupě na Polomu a dostával jsem od něho lipové špalíčky.
  Betlém jsem dodělal před Vánocemi roku 1947 a zavezl jej mladým Dusílkovým do Skuhrova. Je na něm několik figurek, které mně byly při práci zvlášť milé, jako klečící stařeček, kterého jsme řezal podle Uprkovy kresby, stojící pastýř v kožichu se širákem a holí (toho jsem vyřezával v Olešnici) a ponocný s lucernou podle dřevorytu Michaela Floriana v "Koledách" staroříšských.
  A tak až si o letošních Vánocích budete doma stavět betlém, nebo se půjdete podívat na betlémy svých známých, či na veliký betlém do kostela svatého Václava, tiše postůjte a při rozjímání o smyslu betlémského poselství vzpomeňte i na ty, kteří nejen svýma šikovnýma rukama, ale i svým srdcem tyto krásné betlémy vytvářeli.